Repliky

Výroba repliky čehokoliv, japonské meče nevyjímaje, vyžaduje pět základních věcí:

  1. Dokonalou znalost předlohy (originálu) a principy (zásady a variabilitu) její konstrukce
  2. Podrobnou znalost používaných materiálů a jejich dostupnost
  3. Dokonalou znalost jednotlivých technologických postupů
  4. Řemeslnou (uměleckou) dovednost
  5. Trpělivost dotáhnout detail k dokonalosti

Začátkem devadesátých let se u nás dostalo japonskému meči velké popularity a narůstající poptávka po napodobeninách japonského meče přiměla mnoho kovářů-mečířů-nožířů k prvním pokusům vyrobit meč, který by se měl tomu japonskému podobat. Poptávce se záhy přizpůsoli také obchodníci a začali dovážet levné asijské výrobky.

V následujících létech, jak se zvyšovala informovanost o japonských mečích, mnozí pochopili, že vyrobit kvalitní repliku není snadné a vyžaduje značné investice do vlastního studia, hledání vhodné oceli, hodiny a dny experimentů v kovárně, při práci se dřevem na soupravu, studium výroby kovových dílů soupravy, práci s lakem a zvládnutí dalších, bez nadsázky uměleckých řemesel, včetně specifického umění japonského brusu.

Důsledkem uvedených skutečností je několik zanícených jedinců, kteří japonským mečům zcela propadli a pustili se do hlubšího studia a výroby replik, které by se co nejvíce blížily nedosažitelným japonským originálům.

Současná nabídka replik japonských mečů je poměrně pestrá a kvalita jednotlivých výrobků kolísá v závislosti na stupni poznání výrobce, na jeho zručnosti a v neposlední řadě na pečlivosti. Někteří také pochopili, že zvládnout dokonale všechna řemesla, nezbytná pro výrobu kvalitního japonského meče, je nad síly jednoho lidského života a začali pracovat v týmech nejméně tří specialistů – kovář, brusič, a výrobce souprav.

Pro poslední léta je mezi našimi výrobci replik signifikantní postupná orientace na vlastní výrobu oceli (obdoba japonského oroshi-gane) o vlastnostech, které ve finále umožní zpracovat čepel tak, aby se na ni nalézaly výrazné známky kvality kovářského svařování a kalení (hataraki). Tento způsob přípravy oceli umožní výrobci stabilizovat kvalitu jím používané výchozí suroviny, standardizovat vlastní výrobní postupy a relativně spolehlivě tak predikovat i vlastnosti a vzhled finálního výrobku.

Je otevřenou otázkou, zda se tuzemští výrobci nakonec nedohodnou na společném úsilí řešit jednotný a kvalitní zdroj oceli pro výrobu replik japonských mečů, která by měla optimální chemické složení (podobně jako mají soudobí japonští mečíři k dispozici tamahagane, speciálně produkované pod Celo-japonskou asociaci japonských mečířů, které je určeno pro ty nejkvalitnější umělecké meče).

Lze se setkat asi se třemi základními kategoriemi výrobků (pomíjíme zde amatérské i profesionální pokusy, a levnou čínskou či blízkovýchodní produkci, kteréžto snad ani za repliky japonského meče považovat nelze):

– Řemeslně dobře zpracované, funkční meče, kterým však schází doladit zcela zásadní věci, jako jsou tvary, proporce, doladit kvalitu finalizace povrchů a detaily. Povětšinou se jedná o jakousi „volnou tvorbu“, či improvizaci, nicméně míněnou vážně, s primárním cílem uspokojit zákazníka. Tyto meče jsou určeny především těm, kteří se věnují cvičení s mečem (iaidó, batodó) a potřebují levný, praktický „nástroj“. Podle kritéra soutěže KATANA ROKU jsou pod hranicí 49 bodů.

– Kvalitní, funkční repliky, u kterých je patrná hlubší teoretická průprava i zvládnutý řemeslný fortel. Vědomě či nevědomě však uniká řada důležitých detailů, které nejsou na první pohled fatální. Autor se dostává k pomyslné hranici, kdy již nelze zvyšovat kvalitu bez spolupráce s dalšími specialisty a je otázkou času, kdy si to přizná. Takové meče mohou uspokojit náročnější studenty a mistry bojových umění, ale i začínající sběratele a milovníky japonských mečů. Jejich bodové hodnocení se pohybuje v rozmezí 50-70 bodů.

– Velmi kvalitní repliky, na pomezí užitkový/umělecký meč, kde k pomyslné dokonalosti schází „jen drobnosti“, u čepele například v oblasti kvality brusu (plochy, hrany, kissaki, finální leštění), v důsledném dotažení detailů a pedantská pečlivost. V této kategorii již dominuje snaha přiblížit se konkrétním vzorům (podle fotografií, či podle ošigata). Meče se již blíží japonské kategorii šin-ken/šin-gendaitó/šin-sakutó. Leckterý movitý sběratel u nich zvažuje, zda není lepší pořídit tento meč, než za podobné peníze nekvalitní, či poničený japonský historický originál. Jsou to výrobky, které mohou v Evropě klidně získat i pozici „rodového“ meče k dědění. Bodové hodnocení tady atakuje hranice 71-90 bodů.

Výše uvedené třídění je velmi hrubé. Některé repliky (potažmo výrobci) často mezi kategoriemi tu více, tu méně, oscilují. Stále více se objevují i velmi zdařilé kusy. Nicméně rozdíl mezi velmi zdařilou replikou a Nihontó je v mnoha skutečnostech (podstatných detailech) stále propastný a nezáleží na tom, zda to ne-Japonec či Japonec-mečový laik pozná anebo nepozná.