Nihontó - Japonský meč

Japonský meč není jen dokonalá chladná zbraň s tisíciletou historií, technologický zázrak starodávné metalurgie a kovářství, ale především umělecký předmět spojující v sobě prvky vysoké elegance, vytříbeného vkusu a neuvěřitelné řemeslné dokonalosti.

Podle zjednodušené definice je japonský meč:

  1. vyroben kovářským svařováním (překládáním) železa s řízeným obsahem uhlíku,
  2. má zakalené pouze ostří (tenká linie hamon),
  3. v řapu čepele se nalézá alespoň jeden otvor pro příčný kolíček, sloužící k montáži jílce.

Svébytná a nezaměnitelná je rovněž souprava japonského meče (koširae), tvořená několika díly (tosogu). Jinými slovy japonský meč sestává ze dvou hlavních prvků - čepele (tóšin) a vnější montáže (gaisó).

Že se jedná o skutečně náročnou problematiku dokládá skutečnost, že například na výrobě čepele se podílí hned dva specialisté - kovář/mečíř a brusič. Ještě výraznější je to na soupravě meče, kde se práce dělí mezi umělecké řemeslníky - výrobce dřevěných dílů, lakového umělce, výrobce habaki, výrobce záštit (cuba) a dalších kovových dílů (kanagu) a oplétače rukojetí (cukamaki). Současní badatelé se obdobně dělí na odborné skupiny. Existují uznávaní znalci na identifikaci čepelí, na určování cub, historici umění specializující se na lakové umění atd. Také mezi sběrateli se vyskytují jednotlivci, kteří sbírají jen cuby, jen staré meče určité školy, nové vojenské meče (guntó), ...

Japonský meč může být klasifikován podle délky, podle soupravy anebo podle kombinace obojího. Délka je měřena na čepeli od špičky k osazení, kde navazuje řap. Čepel nad 2 šaku (šaku je 30,3 cm) je daitó, od 1 do 2 šaku je šotó a pod 1 šaku je tantó.

Z hlediska historického původu lze japonské meče dělit do následujících základních skupin:

  • Džokotó - starověké meče (před rokem 700)
  • Kotó - staré meče (964 - 1596)
  • Šintó - nové meče (1596 - 1780)
  • Šin-šintó - nové-nové meče (1781 - 1876)
  • Gendaitó - moderní meče (1877 - 1945)
  • Šin-gendaitó/šinsakutó - nově vyráběné meče (1953 - dosud)

Období mezi roky 700 a 964 je považováno za přechod od přejatých čínských technik k vlastní japonské technologii výroby mečů a hledání ideálního tvaru čepele s dokonalými vlastnostmi. Odborníci nejsou jednotni v přesném rozdělení skupin a v různých pramenech se lze setkat také s odlišným vročením.

V roce 1815 vytvořil Jamada Asaemon Jošimicu stupnici pro posuzování kvality ostří:

  • waza mono (užitkový meč)joi waza mono (dobrý užitkový meč)
  • ó waza mono (velmi dobrý užitkový meč)
  • saidžó ó waza mono (nejlepší užitkový meč)

Origami, certifikát historické kvality meče, vydávaný NBTHK při šinsa, má od roku 1980 tyto stupně:

  • Hozon (předmět hodný ochrany)
  • Tokubecu hozon (velmi vhodný k ochraně)
  • Džujó tóken (významná práce)
  • Tokubecu džujó (velmi významná práce)
  • Džujó bunkazai (významná kulturní hodnota)
  • Kokuhó (Národní poklad)

Pro nejširší veřejnost je asi nejznámějším typem japonského meče daitó pojmenování KATANA:

Japonský mečíř vyráběl v průběhu dějin pestrou škálu čepelí, nejen pro dýky a meče, ale také pro dřevcové zbraně. Tyto čepele se dělí do jedenácti skupin:

  • ken
  • warabitetó
  • tači
  • ódači
  • košigatana
  • učigatana
  • wakizaši (Wakizaši (japonsky: 脇差, wakizashi) rozmezí délky je mezi 1 – 2 尺 shaku (1 尺 = 30.3 cm) s mečem katana byl používán v páru daišó jako záložní zbraň. Čepel wakizaši byla vyráběna stejným postupem jako katana. Wakizaši byl považován za ochránce cti a jako takový nebyl nikdy odkládán.)
  • teboko
  • naginata
  • hoko
  • jari
  • 20 let Nihontó Kenkyukai +

    20 let Společnosti pro studium japonského meče - Nihontó Kenkyukai. Číst dál...
  • 15 let Nihontó Kenkyukai +

    15 let Společnosti pro studium japonského meče - Nihontó Kenkyukai. Číst dál...
  • 10 let Nihontó Kenkyukai +

    10 let Společnosti pro studium japonského meče - Nihontó Kenkyukai. Číst dál...
  • 1

online...

Právě přítomno: 566 hostů a žádný člen