Nihonto – Japonský meč – úvod

Japonský meč Nihontō (日本刀) není jen dokonalá chladná zbraň s tisíciletou historií, technologický zázrak starodávné metalurgie a kovářství, ale především umělecký předmět spojující v sobě prvky vysoké elegance, vytříbeného vkusu a neuvěřitelné řemeslné dokonalosti.

Podle zjednodušené definice je japonský meč:

  1. vyroben kovářským svařováním (překládáním) železa s řízeným obsahem uhlíku,
  2. má zakalené pouze ostří (tenká linie hamon),
  3. v řapu čepele se nalézá alespoň jeden otvor pro příčný kolíček, sloužící k montáži jílce.

Svébytná a nezaměnitelná je rovněž souprava japonského meče (koshirae), tvořená několika díly (tōsogu). Jinými slovy japonský meč sestává ze dvou hlavních prvků – čepele (tōshin) a vnější montáže (gaisō).

Že se jedná o skutečně náročnou problematiku dokládá skutečnost, že například na výrobě čepele se podílí hned dva specialisté – kovář/mečíř a brusič. Ještě výraznější je to na soupravě meče, kde se práce dělí mezi umělecké řemeslníky – výrobce dřevěných dílů, lakového umělce, výrobce habaki, výrobce záštit (tsuba) a dalších kovových dílů (kanagu) a oplétače rukojetí (tsukamaki). Současní badatelé se obdobně dělí na odborné skupiny. Existují uznávaní znalci na identifikaci čepelí, na určování tsub, historici umění specializující se na lakové umění atd. Také mezi sběrateli se vyskytují jednotlivci, kteří sbírají jen mečové záštity tsuba, jen staré meče určité školy, nové vojenské meče (guntō), …

Japonský meč může být klasifikován podle délky, podle soupravy anebo podle kombinace obojího. Délka nagasa je měřena na čepeli od špičky k osazení munemachi – hamachi, kde navazuje řap nakago. Čepel nad 2 shaku (30,3 cm) je daitō, od 1 do 2 shaku je shotō a pod 1 šaku je tantō.

Z hlediska historického původu lze japonské meče dělit do následujících základních skupin:

  • Jōkotō (上古刀, Džokotó) starověké meče (před rokem 700)
  • Kotō (古刀, Kotó) staré meče (964 – 1596)
  • Shintō (新刀, Šintó) nové meče (1596 – 1780)
  • Shinshintō (新々刀, Šin-šintó) nové-nové meče (1781 – 1876)
  • Gendaitō (現代刀, Gendaitó) moderní meče (1877 – 1945)
  • Shinsakutō / Shingendaitō (新作刀/新現代刀, Šinsakutó / Šin-gendaitó) nově vyráběné meče (1953 – dosud)

Období mezi roky 700 a 964 je považováno za přechod od přejatých čínských technik k vlastní japonské technologii výroby mečů a hledání ideálního tvaru čepele s dokonalými vlastnostmi. Odborníci nejsou jednotni v přesném rozdělení skupin a v různých pramenech se lze setkat také s odlišným vročením.

V roce 1815 vytvořil Yamada Asaemon Yoshimitsu (山田浅右衛門吉睦) stupnici pro posuzování kvality ostří:

  • wazamono (業物, užitkový „ostrý“ meč)
  • ryōwazamono (良業物, dobře sekající meč)
  • ōwazamono (大業物, velmi dobře sekající meč)
  • saijō ōwazamono (最上大業物, nejlépe sekající meč)

Origami, certifikát historické kvality meče, vydávaný NBTHK (日本美術刀剣保存協会) při shinsa. Do roku 1982 používala toto dělení:

  • Kichō tōken (貴重刀剣, bílý, cenný meč)
  • Tokubetsu kichō tōken (特別貴重刀剣, zelený tmavý, zvláště cenný meč)
  • Kōshu tokubetsu kichō tōken (甲種特別貴重刀剣, modrý, extra cenný meč)
  • Jūyō tōken (重要刀剣, významný meč)
  • Tokubetsu jūyō tōken (特別重要刀剣, zvláště významný meč)

Od roku 1982 používá NBTHK tyto stupně:

  • Hozon (保存, žlutý, předmět hodný ochrany)
  • Tokubetsu hozon (特別保存, hnědý, zvláště vhodný k ochraně)
  • Jūyō tōken (重要刀剣, významný meč)
  • Tokubetsu jūyō tōken (特別重要刀剣, zvláště významný meč)

Společnost Nihon Tōken Hozon Kai (NTHK, 日本刀剣保存会) používá dělení:

  • Shinteisho (審定書), Originální meč, 60 – 69 bodů
  • Kanteisho (鑑定書), Posouzený, 70 – 84
  • Yūshūtō kantei (優秀刀鑑定), Skvělý meč, 85 – 94
  • Sai yūshūtō kantei (最優秀刀鑑定), Extra skvělý meč, 95 +

Ministrestvo školství uděluje nejvyšší ocenění:

  • Jūyō bijutsuhin (重要美術品: Důležitý umělecký předmět)
    • Už se neuděluje
  • Jūyō bunkazai (重要文化財: Důležitý kulturní předmět)
  • Kokuhō (国宝, Národní poklad)

Pro nejširší veřejnost je asi nejznámějším typem japonského meče daitō pojmenování KATANA:

Japonský mečíř vyráběl v průběhu dějin pestrou škálu čepelí, nejen pro dýky a meče, ale také pro dřevcové zbraně. Tyto čepele se dělí do jedenácti skupin:

  • tsurugi/ken (剣, curugi/ken) – rovný dvoubřitvý meč, nejčastěji kratší čepel
  • warabitetō (蕨手刀, warabitetó) – původní meč kmenů Emishi, předchůdce tachi
  • tachi (太刀, tači) – dlouhý meč nošený ostřím dolů, zavěšený na závěsníku
  • ōdachi (大太刀, ódači) – obří meč tachi přesahující i 100 cm nagasa
  • katana – dlouhý meč nošený ostřím nahoru, nošený za pásem obi
  • koshigatana (košigatana)
  • uchigatana (učigatana)
  • wakizashi (脇差, wakizaši) rozmezí délky je mezi 1 – 2 尺 shaku (1 尺 = 30.3 cm) s mečem katana byl používán v páru daišó jako záložní zbraň. Čepel wakizaši byla vyráběna stejným postupem jako katana. Wakizaši byl považován za ochránce cti a jako takový nebyl nikdy odkládán)
  • teboko
  • naginata (薙刀, naginata) – sečná zbraň podobná wakizashi umístěná na dlouhém ratišti
  • hoko (矛, hoko) – japonské kopí období Nara
  • yari (槍, jari) – japonské kopí vyráběné stejnými postupy jako meče