Přednáška mistra Matsuby 2022

Publikováno Aktualizováno Od Tomáš SukKategorie:Hosté, Přednáška

Dne 2. 9. 2022 přednesl mistr Matsuba Ichiro (松葉 一路) na půdě Japonského informačního a kulturního centra Velvyslanectví Japonska v ČR avizovanou přednášku (https://nihonto.japan.cz/aktuality/372-matsuba-ichiro-presentation).Událost organizovala Česko-japonská společnost (její sekce Nihonto Kenkyukai) a Velvyslanectví Japonska v ČR. O panu Matsubovi je pojednáno zde: https://nihonto.japan.cz/nase-historie/rok-2017/200-matsuba-ichiro-kunimasa.

Sensei plynule provázal povídání o kování čepelí s historii a použitím japonského meče. Předkládáme zde nikoliv přesný přepis besedy. Jde o stěžejní myšlenky a parafráze, se snahou zachovat význam sdělení. Pro lepší přehlednost je text rozdělen na několik tematických oblastí, které doplňují poznámky Tomáše Suka (poznámka).

Krása japonského meče

„V dobách samurajů byl meč především zbraň, ale již v dávných dobách byly meče skutečně krásné. Podstata síly člověka spočívá ve schopnosti se rozhodnout v krizové situaci správně. Jde o hledání harmonie v našem srdci (stejně tomu je například u zenu a čajového obřadu). Harmonie souvisí s vnímáním světa okolo nás. Pokud pochopíme tento princip, pak nám přijde jasné, jak je meč důležitý a jakou v tom hraje roli jeho krása.
Japonský meč je nepochybně skvělá zbraň. Pro svoji funkci nepotřebuje zvýrazňovat / zobrazovat hamon.
V dobách starověkého Říma se zhotovovaly meče (gladius) podobnou technologií jako v Japonsku. Jak dokazuje nedávný pokus, pokud se vyleští gladius japonskou technologií, odhalí se na čepeli stopy metalurgie velmi podobné (hada, hamon a dokonce je přítomné ji-nie a sunagashi). Meč gladius je mnohem starší než meč japonský (cca 1.století). Japonci jsou asi jediní, kdo se zaměřil již v počátcích výroby na jeho estetický rozměr.
Nechci přirovnávat mnou vyrobené meče k mistrovským dílům období Heian a Kamakura. Ale myslím si, že v rámci současné umělecké tvorby jsou velmi dobré a v dalších stoletích budou dobře hodnoceny. Na prezentovaném meči můžeme vidět například hamon gunomechoji s častými ashi. Ve skutečnosti jsou to jen estetické prvky (hataraki), co nemají vliv na praktické užití meče. Právě historické posuzování krásy meče samuraji umožnilo rozkvět estetických kvalit meče.
Ačkoli se japonský meč napříč dějinami vyvíjel a proměňoval (má tisíciletou historii), tak výrazný důraz na estetiku zde přetrval. Známe dnes asi 150 000 historických mečířů, avšak neexistuje ani jediný identický meč, každý z cca 3 000 000 zachovaných mečů je originál. Samozřejmě každý mečíř vtiskne kované čepeli svou osobitost (osobnost). Jelikož samurajové vnímali krásu individuálně (i ta se napříč dějinami vyvíjela), tak dnes existuje celá řada variant hada, hamonu a hataraki.
Významným prvkem v této otázce je tamahagane (玉鋼), která se vyrábí ze železitých písků satetsu tavením v peci tatara. Jde o minimálně 500 let starou technologii. Satetsu z různých míst Japonska se významně liší, díky tomu je výsledná ocel různě senzitivní na tvorbu konkrétních hataraki (to je důvod různorodosti mečů v období koto). Dnes výroba tamahagane podléhá NBTHK a následně je distribuována licencovaným mečířům. Někteří mečíři v Japonsku (ale i v Čechách / Slovensku) si vyrábějí svou vlastní ocel. Z vlastního materiálu je velmi obtížné dosáhnout výsledku s efektními hataraki, například ji nie.
Pokud při výrobě meče vědomě usilujeme o jeho krásu a uzpůsobíme tomu proces, pak se to pozitivně přenese do výsledné čepele. Jediní Japonci o to cíleně usilovali (stejně tak v případě například indonéského krisu).
Pro dosažení kvalitního estetického výsledku jsou velmi důležité brusné kameny (a proces leštění jako takový). Stěžejní je jeden z kamenů používaný pro finální úpravu – uchigumori (内曇). Japonsko je geograficky umístěno na rozhraní litosférických desek. V těchto místech je vysoká vulkanická činnost a obvykle zde nastává klesání a stoupání hornin (desek). Sedimenty mohou klesnout do nižších poloh (a vlivem tepla a tlaku dochází k částečné metamorfóze). To je případ kamene uchigumori, proto je tak vzácný a nachází se jen v Japonsku. Díky brusu na těchto kamenech dochází ke zvýraznění metalurgických efektů a jejich krásy.

Prakticky tedy mohou za krásu japonského meče tři hlavní aspekty:

  • krása železa (tavení satetsu, kování, kalení),
  • samurajské srdce (které vyhledává a oceňuje estetické prožitky),
  • brusné kameny (proces broušení a leštění).“

Mistr Matsuba ková meče déle než 40 let. Za tuto dobu vytvořil cca 1000 mečů a došel k názoru, že nezáleží na tom, zda je člověk Čech nebo Japonec, ale jaký člověk je. Lidé by dnes neměli soupeřit silou, ale krásou (například jak se tomu děje v rámci mečířských soutěží). Japonský meč má tedy také rozměr výchovně etický, protože probouzí v lidech základní etické principy. Není to tedy jen předmět určený k sekání a zabíjení.

Historický vývoj japonského meče

„V raných obdobích byli válečníci spřízněni s císařskou rodinou (období Heian). V této době byl primární zbraní samurajů luk (samurajové byli jízdní lučištníci – Kyuba no michi (弓馬の道)). Válčení probíhalo formou jeden na jednoho (na bojišti si samurajové hledali sobě rovného). Používaly se velké a pevné zbroje yoroi uzpůsobené tomu, aby odolávaly šípům. Samozřejmě existovala slabá místa, nicméně nebylo snadné válečníka zranit. Při střetu na krátkou vzdálenost byl použit meč tachi, nošený ostřím dolů u boku na závěsnících. Meč tachi  byl určen na boj z koňského sedla. Byl poměrně dlouhý (cca 80–100 cm) a měl hluboké zakřivení, aby bylo možné jej tasit a seknout jednou rukou, ve druhé třímaje otěže. Útoky vedené meči byly směřovány na slabá místa zbroje (podpaží, pod pláty suknice kusazuri, na krk či oči). V případě poškození dlouhého meče došlo zpravidla na boj beze zbraně anebo na souboj s tanto (například varianta yoroidoshi). Existuje varianta tvaru čepele tanto zvaná katakiriha (片切刃造), jedna strana je zkosena a druhá ve formě hira zukuri, přičemž zkosení je provedeno z jedné nebo druhé strany a sloužilo pravděpodobně pro podřezávání krku (jako kubigiri). Zkosení z jedné strany je vhodné pro praváka a z druhé pro leváka (jako je to u nožů hocho). Je zajímavé, že se dochovalo poměrně hodně „levorukých“ tanto.
Velký zlom ve válečnictví přichází v období dvou mongolských invazí (1274 a 1281). Mongolové používali boj ve formacích a měli na sobě tlusté, avšak lehké kožené zbroje. V japonské zbroji (ani v pozdějším úboru samurajů, jako je hitatare nebo kariginu) není příliš snadné sekat. Proto soudobý šerm používal velké techniky s dlouhým nápřahem. Zároveň japonský meč nebyl v této době navržen pro snadné sekání měkkých tkání. Čepele měly výrazné hira niku (čočkovitý průřez), což snižuje jeho řezné vlastnosti, avšak zabraňuje to vylámání zubů na čepeli při dopadu na kovovou zbroj. (Japonci by pravděpodobně byli poraženi a ovládnuti mocnou mongolskou říší, ale vlivem hurikánů „kamikaze“ se mongolům příliš nedařilo vylodění a o většinu flotily přišli).
Následkem této zkušenosti prochází japonské válečnictví i japonský meč výraznou proměnou. Nastává období vedení války ve formacích a objevují se pěší jednotky ashigaru (15. – 16. stol.). Tyto lehké jednotky vybavené jen jednoduchou zbrojí (pokud nějakou) jsou následně koordinovány velitelem. S rozšířením ashigaru souvisí i evoluce mečů, které se zkracují pro pěší boj (vznik meče katana – uchigatana). Stejně tak se na válečném poli objevuje kopí yari (na dlouhém ratišti), které je velmi vhodné pro boj ve formacích.
Další velkou změnu přinesly palné zbraně, které se do Japonska dostaly v 16. století (ze začátku je dovážení Portugalci a Holanďani, později si je Japonci vyrábějí sami). Hromadné nasazení palných zbraní prakticky vytlačilo luky a postupně nahradilo / upozadilo i další zbraně. Z předchozího textu vyplývá, že po většinu japonské historie nebyl meč hlavní zbraní samuraje. (Tím se teoreticky stává vlastně až v období Edo, kdy jde o symbol postavení samurajské třídy).“
Sensei na závěr této části uvažuje o tom, že ten, kdo nechápe japonský meč a jeho historii a proměny, asi ani nedokáže pochopit japonskou mentalitu.

O bojových uměních

V dnešní době nastal významný posun v chápání bojových umění. Posun od bujutsu (武術, kenjutsu, iaijutsu, jujutsu…) k budo (武道, kendo, iaido, judo…). Techniky sekání v rámci kenjutsu (Jiki Shinkage Ryu) jsou velmi odlišné od moderního iaido nebo kendo. Sensei demonstroval při své přednášce tameshigiri (試し斬り) na rohoži a ukázal, že je možné efektivně seknou i s velmi krátkým nápřahem (cca 20 cm) a není prakticky třeba dlouhý nápřah. Zároveň uvedl, že odseknutí prstu na ruce, nebo zranění zápěstí prakticky znamená konec souboje. Není třeba přeseknout celý trup soupeře, jak je to obecně prezentováno v moderním iaido. Při kenjutsu vychází sek především z těla nikoli z paží.

Dle senseie je princip velkých technik (O-waza) nepochopení, které vzniklo přenesením technik z dávných dob boje ve zbrojích, kdy šerm vyžadoval velké pohyby a silné techniky. Použitím technik kenjutsu lze docílit stejně efektivního výsledku v řádově kratším čase a výsledek souboje je rychlý.

Na závěr vysvětlil, že prubířským kamenem japonského šermu bylo období Bakumatsu (幕末, 1853–1867), kdy se odehrávaly střety šermířů. Mezi jinými existovaly známé elitní jednotky shogunátu zvané Shinsengumi (新選組) (prakticky šlo dost často o nesamuraje nebo nižší samuraje, avšak s velmi vysokou úrovní kenjutsu). V rámci aktivit této organizace se velmi dobře poznalo, zda daná škola šermu funguje, či nikoli.

Dotazy

Po ukončení přednášky sensei zodpovídal dotazy hostů. Některé zajímavé jsou zde:

  1. Nebyl důraz na estetiku někdy na úkor funkčnosti meče?
    • V některých případech možná ano, například u krásného meče s kalením hitatsura (皆焼) může při nedokonalém seku / náročném střetu dojít k jeho prasknutí. Podle mne divokost / klid hamonu nemá vliv na kvalitu sekání. Samozřejmě existovaly v období válek i hromadně produkované funkční meče bez důrazu na estetiku (Kazuuchimono uchigatana v 16. stol.)
    • Ceněné hataraki zřejmě souvisí s nižší teplotou při kování a kalení.
  2. Co odlišuje vaše meče od mečů jiných mistrů v Japonsku?
    • V Japonsku je mnoho skvělých mečířů, některé jejich meče jsou velmi drahé. Takže možná právě nižší cena mě odlišuje od ostatních.
  3. Jak je náročné v Japonsku stát se mečířem?
    • Téměř nemožné. I pro Japonce je to obtížné a pro cizince vlastně nemožné. Cizinci by museli umět dokonale japonsky slovem i písmem. Pak by to možné bylo, a dokonce bych byl ochoten takového člověka přijmout za žáka.
  4. Který meč z vámi vyrobených je nejlepší?
    • Opravdu spokojen jsem asi se dvěma (z toho tisíce vyrobených). Takže je to velmi malé procento. Ve většině případů nejsem úplně spokojen s výsledkem. Ale někdy se zadaří a mám radost.
  5. Jak dlouho trvá výroba meče?
    • U základních jednoduchých mečů zhruba 12–13 dní do hrubého brusu. Takových objednávek ale moc není. Nejdelší meč, co jsem vyrobil, má přes 2 metry a výroba trvala 4 měsíce.
  6. Vyrábíte meče podle charakteru / vlastností osoby, co si jej objedná?
    • Ano, občas jen co uvidím člověka, tak vím, jaký meč by mu vyhovoval. Samozřejmě ohledně délky a váhy je zde velká míra individuality.
  7. Koval jste meč z meteoritické rudy?
    • Ano, asi 6? Meteoritická ruda není příliš vhodná pro kovářské zpracování. Dělá se to nejčastěji tak, že se materiál kombinuje s tamahagane. Vyrobit takový meč je opravdu velmi obtížné.

Sensei také přidal k dobru veselou historku o prvním setkání s mistrem Akiyoshim (秋吉博光, 17. soke Jiki Shinkage Ryu). Tuto školu pak následně studoval.

Poznámka Tomáše Suka: snažil jsem se záznam srozumitelně shrnout a pokud možno do něj nevkládat své vlastní názory. Doufám, že se mi podařilo zachytit základní informace, které nám mistr chtěl předat.

Tomáš Suk